NEW YORK KNICKS

Knicks začali hrát v roce 1946 jako původní mužstvo BAA/ NBA, ale newyorští fanoušci raději prvních 23 sezon ignorovali. Všecho pro ně začalo v roce 1970, kdy se na vrchol basketbalového světa dostalo jedno z nejlépe postavených družstev v historii ligy.

Střed pole ovládal 208 cm vysoký WilIis Reed, inteligentní a pracovitý pivot, který vzešel z druhého kola draftu v roce 1964. Obvod hřiště byl v rukou BilIa Bradleyho, pozdějšího amerického senátora, a vynikajícího střelce Davea DeBusschereho, který též působil jako ligový baseballový nadhazovač. Na přední straně hřiště kraloval spolehlivý Dick Barnett a elegantní Walt Frazier, jeden z největších rozehrávačů vůbec.

Ze zpětného pohledu mohli být Knicks v sezoně 1969-70 osudovým týmem. Bostonský BilI Russell po play-off v roce 1969 odešel na odpočinek, čímž oficiálně ukončil třináctiletou vládu Celtics a New York měl skvělou pozici k úspěchu. S trenérem Redem Holzmanem, který prosazoval zásady trpělivosti, disciplíny a obrany, se Knicks probojovali k 60 vítězstvím, získali svůj první titul Východní divize za 16 let a postoupili do finále BNA, kde porazili Lakers v sedmi zápasech. Knicks se vrátili na vrchol divize v sezoně 1970-71, v roce 1972 postoupili do finále NBA a rovněž o rok později. S bleskově střílejícím obráncem Earlem Monroem získali Knicks v roce 1973 svůj druhý titul v pěti zápasové sérii s Lakers.

     Tyto čtyři roky ozdobené dvěma tituly dodaly Madison Square Garden dotek kouzla, který zde v úvodních letech kariéry chyběl. Na počátku malí a rychlí Knicks bojovali o nejvyšší příčky ve Východní konferenci pod vedením trenéra Joa Lapchicka, a dokonce se probojovali třikrát do finále NBA, ale s většími týmy Rochestru a Minneapolis se srovnávat nemohli. Po mírném úspěchu Knicks celých jedenáct sezon (1955-56 až 1965-66) nezískali žádné vítězství v play-off.

     Úspěch sedmdesátých let byl vystřídán dalším obdobím klidu poznamenaným nedůsledností a neustálými změnami. Knicks zkusili své štěstí s takovými hráči, jako byli Bob McAdoo, Campy Russell, BilI Cartwright a Ray WilIiams, ale teprve v roce 1985, kdy získali draftem středního útočníka z Georgetownu Patricka Ewinga (213 cm), dostali nový impuls.

Vážné úvahy o titulu se vrátily do Madison Square Garden v roce 1991, kdy sem přišel kouč Pat Riley, aby vytvořil kolem hrozivého Ewinga stmelený kolektiv vítězů. Riley obklopil Ewinga fyzicky zdatnými hráči, jakými byli Charles Oakley, John Starks, Charles Smith a Derek Harper, kteří dodali družstvu zuřivý obranný vzhled, jenž zastrašoval protivníky. Knicks se stali nejneoblíbenějším týmem ligy, tomu se však cestou ke třem titulům Atlantické divize za sebou a čtyřletému průměru 56 vítězných zápasů mohli jen smát.

Ale obrana a zastrašování měly své meze. Když rozčarovaný Riley odešel po play-off v roce 1995, vše, čím se mohl pochlubit za svého působení v New Yorku, byl jeden postup do finále NBA v roce 1994 a prohra s Houstonem. Kouč Don Nelson byl povolán, aby oživil stárnoucí sestavu, ale Nelson se nepohodl s Ewingem a odešel uprostřed hektické sezony 1995-96.